Kapitola 2 3/3

5. září 2013 v 19:38 | Roxanne |  Fire Oath
A třetí část... Dneska se mi to vážně protáhlo!



Když jsme se najedli (tj. já do sebe naházela čtyři krajíce, Castor šest a oba jsme to spláchli dvěma hrnky kafe) jsem se mrkla na hodiny.
"Máme ještě třičtvrtě hodiny," řekla jsem. "Zvládnem si vyčistit zuby a trochu si i poklidit pokoj. Co chceš první?"
"Já bych si radši šel vyčistil zuby, protože jak jsem za poslední hodinu a půl poznal Smithe, pravděpodobně se přižene o půl hodiny dřiv, než by měl a já fakt nechci mít na jazyku pachuť chleba a všeho možnýho po celej den," odpověděl.
Pokrčila jsem rameny a vyšla nahoru po schodech. Po bleskové ranní hygieně, jsme zamířili nahoru do pokoje.
"Jo, vypadá to tu strašně," souhlasila jsem. Vylezla jsem nahoru na postel a začala si stlát spacák. Pak jsem veškeré včerejší oblečení naházela do batohu, který stejně jako Castorův putoval na háček do skříně.
"Myslíš, že tu budou mít někde koště?" zeptala jsem se při pohledu na podlahu, po které byla poházená stébla trávy.
"Myslím že jsem jedno vyděl dole v umývárně," odpověděl nejistě Castor.
"Tak pro něj laskavě skoč a já tu mezitim pořádně vyvětrám; nedá se tu dejchat."
"Moje řeč," odsouhlasil a zmizel ve dveřích. Pokrčila jsem si rameny jen tak sama pro sebe. Castor je divnej. Ale zato hrozně roztomilej. Zatímco jsem větrala deky jsem vzpomínala na den, kdy jsme se potkali poprvé.
Tehdy mi bylo devět a půl, jemu dvanáct a půl a naše rodina se právě stěhovala do jejich čtvrtě. Rodiče a brácha vydnavali nábytek a podobně a já jen tak bloumala ulicí a nudila. Castor stál uprostřed ulice a házel na koš. Tenkrát měl kratší vlasy, ale stejný uličnický úsměv. Nenápadně jsem se k němu přikradla a pozorovala ho. Po chvilce míč chytil do rukou a podíval se na mě.
"Čau, já jsem Castor," usmál se na mě.
"Já jsem Jay," pípla jsem.
"Ty máš divný jméno," podivil se.
Naježila jsem se. Už tehdy jsem neměla ráda, když se mě lidi vyptávali na jméno, nebo si o něm mysleli, že je divný.
"Ty taky," odsekla jsem.
"Takže vy jste se přestěhovali vedle do baráku?" zeptal se.
"No asi ne," protočila jsem oči.
"Tak promiň," pokrčil rameny. "A co tu vlastně děláte?"
"Stěhujem se." Tentokrát jsem si pomyslela, jestli je fakt tak blbej, nebo jestli to jenom předstírá.
"No, jo, ale proč se sem stěhujete?"
"Mamka říká, že tohle místo je jediný bezpečný místo ve státě pro lidi jako my," odpapouškovala jsem mamčina slova.
"To říká moje mamka taky," podivil se Castor. Pak se na mě ještě jednou podíval a pak se rozhlédl kolem, jako by nás někdo mohl odposlouchával. "Vy jste taky to- no to… víš co…"
"Nevim co," odpověděla jsem.
"No," naklonil se blíž, "lykantentonoc, že jo?"
"Lykantrop," opravila jsem ho. Už tenkrát jsem měla tendenci každého opravovat. "A jo, jsem."
"To je skvělý!" usmál se. "Taťka mi říkal, že se sem budou stěhovat lidi jako my!" Odkašlal si a formálně mi podal ruku. "Castor Jack André, přeměna zlatavá puma, nebo co to k sakru je."
Ruku jsem mu stiskla a stejně formálně řekl: "Jay Alew Hawkinsová, měnič specializující se na dravé a mystické ptáky," odříkala jsem.
Pustili jsme si ruce a Castor se zaksichtil. "Takže, Jay, máš nějaký sourozence?"
"Jo, staršího bráchu, ale je pitomej," odpověděla jsem. "Je mu skoro osmnáct a je to naprostej magor."
"On už udělal zkoušky?" zeptal se,
"Ne, ale snaží se," řekla jsem. "Já teda upřímně nevěřím, že je vůbec někdy udělá. A co ty, máš taky nějaký sourozence?"
"Jo, pětiletou ségru, ale je to pěknej trn v patě." Zachechtal se vlastnímu vtipu. "Ale vážně; není s ní vůbec žádná sranda."
"Já vim," odpověděla jsem. "S bráchou si taky člověk vůbec nemůže bavit. Furt mě vodhání a tváří se, jako by mu patřil celej svět." Sedla jsem si na obrubník a podívala se na něj. "Ale někdy je docela fajn, když má svojí náladu."
"To ségra sem tam taky," souhlasil. Pak se mu rozzářila tvář. "Nechceš jít k nám? Ukázal bych ti pár fotek ze školy - budeš chodit na Chioné Blaze, ne? - a představil bych tě rodičům!"
"Já nevím," zamumlala jsem.
Nakonec to skončilo tak, že jsem se seznámila s jeho rodičema, on s našima a my se kamarádíme až doteď.
Povzdechla jsem si, Byla jsem takovej malej drzej šprček. Naklonila jsem hlavu na stranu a našpulila rty. Vlastně jsem se od té doby moc nezměnila.
"Čemu se ksichtíš?" zeptal se Castor, který právě s koštětem přes rameno vstoupil do místnosti.
"Vzpomínám jaký jsme byli spratci, když jsme byli malý."
"Jasně. Zameteš ty, nebo se do toho mám pustit já?"
Vzala jsem si od něj koště. "Radši já, nevím jestli ti v tomhle můžu věřit."
Po té chvilce, kdy jsem zametala si pro nás Smith opravdu přišel o dvacet minut dřív. Nějak se stihnul přečesat, protože mu přes jedno oko visela uhlově černá patka. S nechutí jsem musela uznat, že mu to docela sluší.
"Tak pojďte, haranti," zavrčel a vyrazil ze dveří do lesa. Les byl plný ostružiní, trnů a propletených větví. Když jsme se vyklestili na jedné mýtince, vlasy jsem měla plné větviček a podobného svinstva a za tkaničku jsem táhla větev ostružiní. Fakt skvelý. Ani Castor na tom nebyl líp. Na hlavu mu spadlo něco jako ptačí hnízdo a kolem ruky měl obmotaný šlahoun břečťanu, nebo co to bylo.
Mýtinka byla docela malá, ale natrénování na ní bylo místa dost. Smith nás postavil vedle sebe a sám se postavil před nás.
"Takže, teď, když jste se trošku protáhli-" Hodila jsem po něm vražedným pohledem, "- bych rád vás naučil bojovat. Jak jsem tak pozoroval vaše výsledky ve škole, myslím, že mi to nezabere tak dlouhou dobu." Naklonil se k nám. Výraz se mu změnil na ledovou masku a zněl dost rozzuřeně. "Chci, abyste ty zkoušky udělali už tenhle rok, je to jasný? Venku potřebujou lidi schopný boje a vy, jak to tak bohužel vypadá, jste pravděpodobně jediná naděje, takže od vás očekávám maximum. Na bezpečnost vám kašlu, takže vás budu klidně dřít do krve, jestli budu muset. Vím, že tenhle proslov zní zatraceně pateticky a trapně, ale někdo to musí říct. Takže bych byl docela rád, kdybyste spolupracovali." Narovnal se a vypadal dost spokojený sám se sebou. "Začneme s tebou, André. Hawkinsová, rozchod!"
Vzal Castora za ramena a táhl ho na opačnou stranu mýtinky.
"Počkejte, pane profesore, co mám dělat já?" křikla jsem na něj.
"Co já vim!" křikl zpátky. "Můžeš nasbírat klestí a šišky, já ti dám zapalovač a můžeš skákat přes vatru!"
Jo, už je to zase ten starej Smith.
Spadla mi čelist. Co to sakra…?
"Co je? Návrh!"
"A nemůžu se jít projít?"
"Povolení uděleno! Trochu pro mě zasonduj, asi tak za půl hodiny se tu zase hlas a nahlásíš mi, co dělají ostatní skupiny!"
Kývla jsem a začala se prodírat větvemi. Po pěti metrech jsem se zastavila.
"Tak počkat," řekla jsem si sama pro sebe. "Takhle to nejde." Vyskočila jsem a ve vzduchu se proměnila na sokola. Tohle je lepší, mnohem lepší. Prolétla jsem mezi stromy a po vzdušných proudech vystoupala vysoko nad matičku zemičku. Přetočila jsem se ve vzduchu a zapískala. Já tak miluju lítání! Najednou jsem si vzpoměla na svůj ´úkol´. Sepjala jsem křídla k tělu a zamířila střemhlavým letem dolů. Vybrala jsem to těsně nad korunami stromů a rozhlédla se kolem. Nikde nidko. Ještě jednou jsem zrakem přejela les. Hele, támhle- Planej poplach, to byla veverka. Zakroužila jsem nad lesem. Kde k sakru jsou?! Nemohli se přece propadnout do země!
Najednou jsem koutkem oka zachytila pohyb. Pohlédla jsem tam a… bingo! Slétla jsem o trochu níž a usadila se na staré borovici. Pode mnou se právě Will s Alexem (spíš Will; Alex už to všechno pravděpodobně zná) učili sestavovat zbraně. Vykulila jsem oči. Zbraním nerozumím o nic víc než Castor šminkám. A to už je hodně dole. Po chvilce zírání mě to už přestalo bavit. Vzlétla jsem a instinktivně zamířila nad pole. Než jsem si uvědomila, co dělám, už jsem ubohou myšku rvala na kusy a cpala do sebe její ostatky. Jsem to ale prase, měla jsem si vzít alespoň ubrousek… Když jsem dojedla (svačinka byla výborná!), znovu jsem se vznesla. Po chvilce jsem našla i další dvě zbývající skupinky. Josh s Gilanem právě dostávali terno od Averyové kamuflované načančaným názvem ´tělesná zdatnost´ a Ayesha s Gwen se právě učily první pomoc a jak ošetřit vážná zranění.
Nakonec jsem se usadila na střeše chaty a pokusila se s pomocí kosti vyšťouchnot kus myšího masa na špici zobáku, protože by bylo celkem nepříjemné přijít k Smithovi a zubech zubech mít kousek steheního svalu malého tvorečka. Nakonec, když jsem uznala že je správný čas, jsem se znovu vznesla do vzduchu a začala hledat mýtinku. Když jsem ji zahlédla, snesla jsem se dolů a usadila se uprostřed paloučku. Naklonila jsem hlavu na stranu. Smith právě Castorem smýknul o zem a ještě mu při tom dával rady.
"… teď se přetoč a vyšvihni se na nohy! No zaber, mládenče! Tak, a teď se mi pokus podrazit nohy - takhle ne, proboha! Z druhý strany pitomečku! - a dávej bacha na ruce, k sakru!"
Takhle to trvalo ještě pár minut, než se Castor skácel k zemi. Smith se nad něj naklonil. "Žiješ, kluku?" zeptal se ho s chladným nádechem ironie.
"Jsem v pohodě," zamumlal Castor a začal se zvedat. V tu chvíli mě zpozoroval. Obrátil oči v sloup a něco si pro sebe nelasně zamručel. "Tak, teď to všem můžeš rozhlásit," řekl pak nahlas.
Proměnila jsem se zpátky na člověka a otřepala si z rukávů prach.
"To je dobře, že jste tady, slečno Hawkinsová," řekl Smith. "Zrovna jsem tu panu Andrému vysvětloval pár základních cviků." Obrátil se na Castora. "Ale docela vám to šlo. Jenom si proboha dejte pozor na ty ruce, jasné? Tak a teď padejte." Pohlédl na mě. "Teď je hodina slečny Hawkinsové."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Xanya Xanya | Web | 11. září 2013 v 20:56 | Reagovat

Jé,ten rozhovor mezi Castorem a Jay byl super :D
Ale stejně mám nejradši Smitha(píše se to tak,že jo 8-O ) :-D  Prej "Tak pojďte,haranti" XD Z nějakého neznámého důvodu jsem z týhle věty dostala záchvat smíchu :-D
P.S Můžu si tě prosím přidat do oblíbených blogů? :-)

2 Roxanne Flamytail Roxanne Flamytail | 12. září 2013 v 19:17 | Reagovat

[1]: Jo, Smith je prostě Evilman... založila jsem ho na představě slátaniny všech možných zlounů a pořádné kopy ironie... Prostě typickej záporňák mezi klaďáky :-D. Taky je částečně založenej na bázi mé mamky :D.
Rozhovor malá Jay a malej Castor... jo, ten jsem si užila. Připadalo mi to strašně roztomilý, a to jsem autor!
K PSku: Jasně že jo! Já si tě taky musím přidat!
Taky jsem chtěla říct, že ti strašně děkuju za to, že to tu jako jediná čteš... O víkendu plánuju rekonstrukci blogu (doufám, že se k tomu dostanu) a taky menší reklamní akce...
Ale moc ti děkuju za komentář!

3 Xanya Xanya | Web | 12. září 2013 v 19:26 | Reagovat

[2]: :-D  No jo,záporáci jsou prostě nejlepší :D
Já se taky vždycky směju vtipům v mé vlastní tvorbě i když třeba ani nejsou moc vtipný :D Asi mám trochu zvláštní smysl pro humor :-D
Není zač :-)  Jo,rekonstrukce a reklamní akce nikdy neuškodí :D

4 Lea Lea | 26. září 2013 v 15:39 | Reagovat

Yay, to je tak pěkný! Potřebuju další díl! :-D

5 Nila Nila | Web | 3. října 2013 v 19:21 | Reagovat

Zdravím :) Upozorňujem tě abys poslal příběh na e-mail do 12.10 do 24:00h(kvůli literární soutěži do které si se přihlásil) Nebo budeme nucené tě ze soutěže vyřadit
S přáním pěkného dne
Nila a Mel

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama