Kapitola 2 2/3

5. září 2013 v 19:37 | Roxanne |  Fire Oath
Druhá část...


"A co se dělo pak?" zajímal se Josh.
"No… Stejně jako u Jay. Máma mě vzala ke kadeřníkovi, kterýho jen tak mimochodem zaplatila z Leinýho kapesnýho a já chodil kolem jako holohlavej hrdina."
"Ahááá, už si vzpomínám!" řekl najednou Gilan. "Jak jsme ti ten účes všichni strašně záviděli!"
"A od tý doby si je nechává narůst," dokončila jsem a prohrábla Castorovi to jeho číro. Vlasy mu spadali až do půlky krku, takže vypadal v celku roztomile.
"Na tvoje vlasy ale nemá," uznal Will.
"Fakt?" zeptala jsem se zmateně a koukla na svoji nudnou rovnou (jako hřebíky!) zrzavo-hnědou hřívu a zavrtěla hlavou. "Nesplet sis mě náhodou s někym?" zeptala jsem se. "Já, s mejma jemňoučkejma vláskama, který se začnou třepit hned jakmile dorostou k ramenům?"
"Jo, ty s tvejma vlasama, který maj tak úžasně zrzavou barvu, nevlněj se a držej na svým místě jak jim řekneš," odpověděla Ayesha.
Už už jsem otvírala pusu, abych něco řekla, když se najednou ozval Smithův hlas.
"Než se tu rozpohybuje vášnivá debata o velice zajímavém tématu, tj. vaše vlasy," řekl sarkasticky, "rád bych vám připoměl, že přesně za," koukl na hodinky, "deset minut a dvě vteřiny máte večerku, a kdo nebude ve spacáku, spí venku. Bez spacáku," dodal po tom, co nás všechny propálil laserovým pohledem.
Všichni jsme na sebe bleskově pohlédli a jako na povel vyběhli z umýváren. Zaběhla jsem do pokoje s Castorem v závěsu a zavřela dveře. Castor sebou flákl na postel a začal si vyndavat věci na noc. Vylezla jsem na palandu a převlékla se do pyžama. Po chvilce váhání jsem přes sebe hodila i svetr, protože v pokoji byla fakt zima. Pak jsem hlavu hodila dolů tak, abych viděla na Castora. "Zhasneš?" zeptala jsem se.
"Dej mi chvilku," řekl a zapnul se do spacáku. Pak, jako kdyby závodil ve skákání v pytli přeskákal pokoj a zhasnul. Kolem se rozhostila totální tma.
"A sakra," ozvalo se zespoda.
"Co je?" zeptala jsem se.
"Právě jsem si vzpoměl na naší povinnou četbu."
Podepřela jsem se na loktech. "A co je s ní?"
"Nic, jenom že to byla Coraline."
"To jsem nečetla," přiznala jsem se. "Proč o tom přemýšlíš zrovna teď?"
"Je to strašidelný jako prase," odpověděl. "Dal jsem to přečíst Leo a ta potom tři dny v kuse nespala."
"To musí bejt hodně strašidelný," zamumlala jsem a převrátila se na bok. Najednou jsem si uvědomila, jak jsem unavená. "Povíš mi o tom ráno, jasný?"
"Jasně. Dobrou!"
"Dobrou," odpověděla jsem a zahrabala se do spacáku. Po chvilce mi začalo být příjemné teplo a ta matrace byla tak pohodlná… Začali se mi klížit oči a já už pomalu usínala…
"Potřebuju na záchod," prohlásil najednou Castor.
Znovu jsem se podepřela na loktech. "No tak běž," pobídla jsem ho.
"Já tam nemůžu," zavrčel. "Ne potom, co jsem přečetl tu kapitolu o jejím nepravým tátovi a o pravý ruce nepravý matky."
"Tak tady zůstaň, v noci se potentonočkuj a Smith ti pak rád vymění prostěradlo. Jak moc že je to urgentní?"
"Hodně," odpověděl.
"Tak já s tebou sakra půjdu," zavrčela jsem a vyhoupla se z postele.
Po této nakonec šťastně dopadající epizodce jsem se znovu zavrtala do spacáku (tentokrát ledově studeného. Fakt díky, Kastíku!). Objala jsem polštářek (no a?) a začala jsem se vznášet v tom krásném okamžiku mezi bděním a spánkem…

"TŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮT!!!!!!!"
Zaječela jsem a zamotala se do spacáku. Než jsem se stačila něčeho chytit, letěla jsem po hlavě dolů z palandy a chrlila vodopád hysterických nadávek. Vymotala jsem se ze spacáku a postavila se. Uprostřed pokoje stál Smith, v ruce držel přenosnou lodní sirénu a usmíval se jako měsíček na hnoji. Castor na posteli skučel a držel se křečovitě za temeno hlavy. Pravděpodobně se fláknul o strop palandy.
Malátně jsem zakolísala, zatřepala hlavou pro zorientování a keště jednou se rozhlédla po pokoji. Oknem sem pronikala mdlá ranní záře a ptáci už začali zpívat.
"Vstávat, haranti," skoro zpíval Smith. "Máte tři minuty na převlečení a pak se sejdeme venku." Na to vypadl ze dveří a ďábelsky se při tom smál.
"To je debil," zaskučel Castor a ještě jednou si protřel bouli, která se mu zřetelně rýsovala vzadu na hlavě.
"Já to slyšel, pane André," ozvalo se z chodby. "Dvacet kliků navíc pro vás… a deset pro slečnu Hawkinsovou, aby jí to nebylo líto."
Zavrčela jsem španělskou nadávku.
"Takže patnáct, slečno Hawkinsová?"
Zasupěla jsem, sebrala spacák a polštář a vylezla zpátky na postel.
Castor se dole pořád ještě vztekal.
"To je- to je bídák!" zaječel zoufale polohlasem.
"Třicet pět!"
Castor zaskřípal zuby a zalezl pod palandu. Já jsem na sebe během deseti vteřin hodila oblečení a seskočila z palandy. Castor si právě přetáhl přes hlavu rolák.
"Tak jdem?" zeptal se a vyrazil ke dveřím. Cestou zakopl o kufr a málem sebou prásknul o zem, ale nevypadalo, že by mu to nějak moc zvláštně vadilo. Cestou ke dveřím jsem se mrkla na hodinky. Pět hodin a deset minut.
"Tak počkat," zarazila jsem se. "Nemáme právo na ještě dvacet minut zdravého a prospívajícího spánku?"
"Zkus mu to vysvětlit," zavrčel Castor a razil si to ke schodům. Cupitala jsem za ním a mumlala nadávky na Smithovu velice důležitou osobu.
Venku byla zima jak v kosí prde- zadnici. Jinak se to už fakt říct nedá. Dýchla jsem si do dlaní aby mi neupadli prsty a od úst mi unikla pára. Castor vedle mě zarazil ruce do podpaždí a začal poskakovat jako vrabec nalitý energetickým nápojem. Smith stál před námi v černé běžecké soupravě, na krku mu trůnila zářivě zelená píšťalka a s tím výrazem, co měl na tváři mohl konkurovat i našemu tělocvikáři na škole. A to už jse co říct.
"No konečně jste se vyhrabali, čekám tu na vás už," pohlédl na stopky, které měl taky pověšené kolem krku, "dvě minuty, třicet osm vteřin, šestnáct setin." Znovu se zaksichtil. "Tak se do toho dáme, ne?"
Z další hodiny a půl si toho moc nepamatuju, ale pokusím se vzpomenout co nejlíp.
Nejdřív jsme si dali devítikilomatrovou trasu lesem a pláněmi. Smith kolem nás pořád rejdil, povzbuzoval- né, nutil nás k vyššímu tempu. Pak nám napařil nekonečnou spoustu dřepů, kliků a sedů lehů. Taky nám předvedl pár dokonale krkolomných pozic v józe, které nás nutil předvádět asi půl hodinu. Nakonec jsme se s Castorem zhroutili na jednu špinavou, zpocenou a třesoucí se hromadu.
"No…" začal Smith pomalu, "Nejste tak špatný, jak jsem si myslel." Pak se otočil na podpatku a zamířil k chatě.
"To je-" zadrhla jsem se a rozkašlala se, "to je kretén!"
"Jo, to je," zavrčel Castor a začal se malátně zvedat. Napodobila jsem ho a doklopýtala ke dveřím. Když jsme se dopotáceli do jídelny, většina lidí už seděla u stolu a cpali se chleby s máslem. Chyběl jenom Alex s Willem. Navzdory své vůli jsem doufala, že právě provádějí něco odporně vyčerpávajícího jako my.
Když jsme s Castorem doslova zkolabovali na lavici a Gwen vykulila oči.
"Vypadáte strašně!"
"Fakt díky," zavrčel Castor a na ex do sebe kopnul hrnek kafe. Já si namazala krajíc chleba a narvala si polovinu do pusy.
"Je vám něco?" zeptal se starostlivě Josh.
"Jo. Smith," zachrčela jsem skrz plnou pusu. "Než další rozcvičku s nim… to se radši půjdu oběsit."
"Dobrej nápad," přitakal Castor. "Vyberu strom hodný naší smrti a ty vezmeš provaz, kapiš?"
"Souhlas, kolego," přikývla jsem a napila se kávy. KOFEIN!!
"No tak, nepřehánějte," zašklebil se Will, který se právě přiřítil do jídelny a praštil sebou mezi Joshe a Gilana. Následoval ho Alex, který vypadal, že každou chvíli vybuchne hyperaktivitou. "Dyť to nemůže bejt tak hrozný!"
"Tak mi teda řekni, co jste dělali vy," zamračila jsem se.
"Nic neobvyklýho," pokrčil rameny.
"My taky ne," přidala se Ayesha. Blonďaté vlasy měla zježené, jako by jí pozadu táhli křovím, ale nevypadalo, že by si z toho něco dělala. Gwen vypadala podobně, až na to, že v jejím tmavohnědém mikádu nebylo tolik větviček.
"Vypadáte jako štětky do záchodu," neodpustila jsem si kousavou poznámku.
"Tak si to zkus, vyset hlavou dolů za nohy ze stromu a přitahovat přitom hlavu ke kolenům!" bránila se Gwen.
Rozhlédla jsem se kolem. "Hlavně ať se to nedostane k Smithovi!" zachrčela jsem. "Nutila by nás jich udělat tři tisíce!"
"A co vy?" zeptal se Castor Gilana.
"No… dala nám dost do těla, ale nic, co by se nedalo zvládnout," odpověděl.
"Tak to něco uslyšíte." Zhluboka se nadechl a vychrlil na ně všechno, co nás Smith přinutil udělat a na důkaz předvedl pár těch jógových pozic.
"Auva jauva," ohodnotila Ayesha.
"Chudáci," politoval nás Josh.
"Litováním nám zrovna dvakrát nepomůžeš," zavrčela jsem. Pak jsem se ale usmála. "Ale příjemně se to poslouchá, pokračuj!"
Josh se na mě zamračil, ale nic neříkal.
"Co máte na programu?" zeptal se Will.
Zamžourala jsem na kus papíru který vysel na stěně. André x Hawkinsová 8:00 - 12:30: Bojová umění a obrana.
No nazdar hodiny.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lea Lea | Web | 26. září 2013 v 15:30 | Reagovat

Tak to je vážně BOMBA! Huh, také bych chtěla psát tak nádherně :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama