Kapitola 2 1/3

5. září 2013 v 19:37 | Roxanne |  Fire Oath
*mlátí hlavou o stůl* Já to dala!! Já tuhletu pitomou kapitolu vážně dopsala! A upřímě mi to dalo doopravdy zabrat. Tahle kapitola má ehm.... osm stránek ve Wordu a téměř nic se v ní neděje. Já fakt nevím, jak to dělám, ale z večera a rána mám asi dvacet tisíc slov! Jsem neuvěřitelná...
Doufám, že se bude líbit!
P.S: Stejně se nikomu líbit nebude, protože sem nikdo kromě Xanyi nechodí... Prosím, když už si to někdo jiný přečte, nechte tady prosím komentář.



Catterhorne ještě dál něco povídal, ale já ho už neposlouchala. Místo toho jsem sama sebe proklínala, že jsem se na tenhle pitomej výlet vůbec přihlašovala. Nenápadně jsem mrkla na Castora a navzdory své depresi jsem se málem rozesmála. Castor se tvářil jako by ho boleli zuby a taky jimi náležitě skřípal. Tvářila jsem se asi stejně jako Castor, protože Smithův úsměv se roztáhl ještě víc.. Naklonila jsem se ke svému spolutrpiteli. "Nerada to říkám, ale myslím, že máme velký důvod k obavám."
"Souhlas, soudruhu," zamumlal mi do ucha.
"… takže teď máte půl hodiny do večerky. Pokud jste si už nevybalili, udělejte to teď a nezapomeňte na čištění zubů!" zakončil Catterhorne a propustil nás. My s Castorem jsme se po anglicku zdejchli, než si nás Smith stačil najít.
V pokoji byla teď pro změnu ledová zima, protože někdo (pravděpodobně Castor) otevřel okno a pak ho nechal být.
"Cos to zase proved?" zavrčela jsem a zavřela okno.
"Strašně to tu páchlo zatuchlinou," omlouval se Castor. "A mě se ze zatuchliny chce zvracet."
"Fakt?" podivila jsem se. "To jsem nevěděla."
"A to si říkáš moje nejlepší kámoška," povzdychl si a začal vyndavat spacák.
"Čí spacák to máš tentokrát?" zeptala jsem se. "Zase sis pujčil od ségry?"
"Od Leo nikdy více," zavrčel Castor. "Od tý doby, co začala být závislá na tom svým anime má všechny věci buďto zeleno-bílý nebo nachovo-černý, z nihž ani jednu kombinaci nemám rád."
"Zeleno-bílá byla barva tudorovců, víš o tom?" zeptala jsem se. "Tudorovce jsem zrovna probírali ve škole. Víš, že-"
"Jay, prosím, hlavně žádný tvý historický přednášky," zaprosil. "Mě to vrchovatě stačilo už jenom s tou Kleopatrou a Tutanchamonem, jak jsi dělala ty prezentace."
"Prezentaci jsem dělala jenom s Tutanchamonem, s Kleopatrou to byl esej, takže jsem toho zjistila víc," odsekla jsem. "A náhodou; je to úžasně zajímavý!"
"Možná tak pro tebe," zamručel a rozvinul svůj spacák.
Zrovna jsem chtěla odvětit něco jedovatého, když jsem si všimla jeho spacáku. "Co jsi s ním proboha dělal?" zeptala jsem se šokovaně. Spacák byl potrhaný, špinavý a na několika místech dokonce propálený.
"Kámoši maj celkem zvrhlej smysl pro humor," ušklíbl se Castor a začal zkoumat jednu spáleninu. "Hele, tady je to propálený skrz naskrz!"
"Začínám mít pochyby o tom, jestli chci tvý kámoše vůbec poznat," zasmála jsem se.
"Neboj, střízlivý jsou docela v pohodě," řekl Castor a prostrčil spáleninou ruku. "Horší to je, když se napijou něčeho pořádnýho. Tady funguje rovnice KÁMOŠI + ALKOHOL = ZLO."
"Takže stejná morálka jako u mejch kámošek," odpověděla jsem.
"Vy jste holky, u vás to není tak hrozný," oponoval. "Ale když se kluci dostanou do stavu škodolibosti a opilosti, neznaj hranic."
"Myslíš jako když ti nesmyvatelnou fixou na čelo napíšou I´m sexy and I know it?"
"Ou, drsný," uznal. "Ale ne, já myslím, když ti na záda napíšou Všech teploušů král, ukradnou ti oblečení, ožerou tě a pak tě nechaj zpívat na ulici sprostý písničky. A to nemluvím o tom, že ta ulice vede přímo vedle policejní stanice."
"Vy kluci jste zvířata," zamumlala jsem.
"Jo, ale to jsme všichni, ne?"
"Chápeš, jak to myslím."
"Ale normálně nejsou tak hrozný," uznal. "Ale na tvoji střelenost nikdo nemá."
"Jak to myslíš?" zeptala jsem se a roztáhla svůj spacák do -50 ti stupňů. Doma se mu přezdívá Mumie, ale nikdo pravděpodobně neví proč.
"Jako že ty, Jay Hawkinsová, nemáš v otravnosti a roztomilosti konkurence."
" že jsem roztomilá?" zeptala jsem se upřímně udiveně.
"Docela jo," přiznal se. "Zvlášť když se ksichtíš jako ten lachtan z Madakaskaru 3."
"Jo, ten je úžasnej," zasmála jsem se. "Ale vážně. Já nechci bejt roztomilá!"
"Vzhledem k tomu, že máš metr padesát a ksicht jako Kocour v botách když si sundá klobouk a hraje koťátko, tak asi nemáš na výběr." V hlavě mi to okamžitě začalo šrotovat.
"Fajn. Klesla jsem ještě o něo hlouběji," zamručela jsem.
"Proč?"
"Začínám vymýšlet jak tuhle taktiku použít na mého otce, by mi konečně koupil nový mobil."
"Nedostala jsi náhodou k narozeninám novej?" zeptal se Castor.
"Ne, to brácha. Já mu ten mobil asi ukradnu," zavrčela jsem.
"Klídek. Vždyť bez mobilu to snad ještě těch pár měsíců vydržíš ne? Protože jakmile si najdeš brigádu, máš hotový peníze na to tata."
"Jak to víš tak jistě?" začala jsem se hrabat v kufru. Kam jsem si sakra zabalila ten kartáček?
"Ze zkušeností, drahoušku," odpověděl. "Takhle jsem si na brigádě nahrabal skoro tři sta dolarů za měsíc!"
"Fíha," uznala jsem. "To bylo tehdy jak jsem odjela na výměnej pobyt do Francie?"
"Jop," kývl Castor. "Tehdy to byla strašná nuda, když mi nikdo nepomáhal vymýšlet pastičky na Leo."
Naklonila jsem se z postele a zamrkala na Castora. "Jdem si vyčistit protézu?" zeptala jsem se a aniž bych čekala na odpověď jsem seskočila z palandy.
"Klidně," odvětil Castor a vyhrabal z batohu kartáček a pastu. Sešli jsme po schodech dolů a já se hned začala orientovat. Umývárnu (dost nehigienickou místnost s korytem místo umyvadel) jsme nakonec našli pár kroků od kuchyně. U koryta se tísnilo dost lidí; jakoby se celá skupinka rozhodla čistit si zuby naráz. Po chvilce pozorování jsem si uvědomila, že mám pravdu. Sešli jsme se tu opravdu všichni včetně učitelů.
Nenápadně jsem se vmáčkla mezi Joshe, který si naprosto a apaticky čistil zuby a Ayeshu, která si namdavala rovnátka.
"…. kdybych všechno to železo, co mám v puse odnesla do zběru, měla bych pro vás všechny letenky do Ruska," vysvětlovala Gilanovi.
"Měla jsi vidět v pátý třdě," odpověděl. "Vypadal jsem jako piraňa."
"A taky jako šprťáček," vmísila jsem se do rozhovoru.
"To taky," zamručel. "Ale na tebe ve druhý třídě když já jsem byl ve čtvrtý jsem fakt neměl."
"Co se stalo?" zajímala se Ayesha. Přistěhovala se k nám do města až v šestý třídě (v mý čtvrtý) , takže s námi tak moc srandy nezažila.
Abych vysvětlila zmatek s věkem: jsme tu složeni ze spousty věkových kategorií. Na zkoušky jedete poprvý, když je vám šestnáct a jezdíte sem do té doby, dokud je neuděláte. Třeba Gwen s Ayeshou je osmnáct, Willovi sedmnáct, Castorovi devatenáct a Joshovi s Gilanem devatenáct a třičtvrtě. Takže si můžete hezky zkalkulovat, pokolikátý sem určitý lidi jedou.
Ale teď se koncentrujme na můj deítiletej trapas.
"Vychovatelka mi dala do ruky nůžky," začala jsem ze široka vyprávět.
"Jay zase vyprávý ten trapas ze čtvrtý?" naklonil se ke mně Josh.
"Tak to si nenechám ujít!" řekl Will a taky se k nám připojil. Postupně se k nám přidali i Gwen a Castor s Alexem a viděla jsem, že i učitelé šponovali uši, i když k nám nepřišli.
"No, jde o to," začala jsem znovu, "že toho osudného dne jsme měli výtvarku. A učitelka mi dala nůžky, abych něco vystřihla." Usmála jsem se při nepříliš radostné vzpomínce. "No, a jelikož mi ten den strašně padala do očí ofina…."
"Snad jsi ne-" zajíkla se Ayesha.
"Přesně tak," přikývla jsem. "Ostříhala jsem si celou ofinu a nezůstala jen u ní."
"Ježiši," zamumlala Gwen.
"Jo," odpověděl Castor. "Vystříhala si na hlavě dálnici skoro až na vršek hlavy. Měli jste vidět výraz její mámy a bráchy, když jí pak přišli vyzvednout. To byl nářez. Na to se jen tak nezapomíná."
"A co se stalo pak?" zajímala se Ayesha.
"Nic moc," odpověděla jsem. "Máma mě vzala ke kadeřníkovi aby mě ostříhal úplně nakrátko-"
"Aj," zasyčela Gwen. "Nepříjemný."
"-a celej zbytek roku jsem vypadala jako postižená rakovinou," dokončila jsem historku.
"Jak jsem řekl, na to se nezapomíná," povzdychl si Castor. "Ale vypadala jsi docela dobře, na plešáka."
"Uklidni se, nebo ti připomenu historku s Leo a stroječkem," zavrčela jsem.
"Co je zase tohle?" zeptala se Gwen.
"Jo, tuhle jsem neslyšel, a to jsem s Castorem ve třídě už od školky!" podivil se Josh.
"Moje řeč, kámo," přidal se Gilan.
"A taky jí nikdy neuslyšíte," práskl pěstí do zdi Castor a strčil do pusy kartáček.
"No táááák, Castíkůůůů, prosíííííím," zakňučel Will. "Jsme kámoši, nám můžeš říct všechno!"
"Mám pro vás jedno slovo, pánové. NE."
Usmála jsem se a strčila si do pusy kartáček s pastou. Však oni ho nakonec přinutí.
"Kosťo, prosím!" zamrkala na něj Gwen.
"Ne-e."
"Už nikdy ti nepůjčim cédéčka!" zkusil to Josh jinou taktikou.
"Jjjj….. ne."
Vyplivla jsem pastu a začala drhonut stoličky. "Jestli chcete, já vám to řeknu," zamumlala jsem jen tak na půl pusy.
"Fááákt??" rozzářil se Alex.
"Néééé," odpověděl Castor. "Jen přes mou mrtvolu."
"To ti můžem s radostí zařídit!" usmál se Josh. "Wille, byl bys prosímtě tak laskavej a přinesl mi z kuchyně nůž?"
"Uklidněte se, děcka," zavrčel na nás Catterhorne. "Tady se vraždit nebude."
"Alespoň dokud vám neřekneme," dodal jen tak nenápadně Smith. "Slečno Hawkinsová, byla by jste prosím tak laskava a převyprávěla nám tu historku?"
Vypláchla jsem si pusu a kartáček s pastou hodila do taštičky. Pak jsem si odkašlala. "No… šlo o to, že-"
"Pokud se má tady někdo právo ten trapas vyprávět, jsem to já," skočil mi do řeči Castor. Vypadal lehce naštvaně a otráveně. Ale v jeho oku jsem zahlédla i náznak zábavy. Že by ho to bavilo?
"Tááákže, pravděpodobně všichni znáte moji sestru Leo, že? Pro ty, kdo ne: malej blonďatej třináctiletej prcek s neuvěřitelnou schopností našvat mě, jako staršího bratra a s tím i celé okolí."
"Podle mě je docela fajn, na třináctiletou holku," pokrčil rameny Will.
"Věř mi, nechceš ji mít za sestru," ubezpečil ho Castor. "Stalo se to asi před… dvěma? Jo, dvěma rokama. Ten večer byli zrovna rodiče zrovna pryč a já zůstal doma s Leo. Pustil jsem jí televizi a šel jí připravit postel."
"To bylo od tebe fakt milý," rozplívala se Gwen. "Musíš bejt úžesnej brácha!"
"Až uslyšíš konec, změníš názor," prohlásila jsem. "Teď ho nechte ho odvyprávět."
"Takže, když už bylo v jejím pokoji všechno nachystaný a já měl přichystaný hlasivky na to, abych jí přečet jejího Harryho Pottera-"
"Ty jsi jí chtěl přečíst i pohádku?" zavrkala Ayesha.
"Jo, umím bejt hodnej brácha a ona umí bejt dobrá ségra, ale v nějakým bodu to vždycky praskne. Tákže, všechno šlo podle plánu a když jsem dočet, zhasnul jsem a šel si dát svejch zaslouženejch dvacet. Jen tak mimochodem, tehdy to byli vánoční prázdniny a byl to… kolikátej?"
"Čtrnáctej," odpověděla jsem.
"Jo. Ale to teď nehraje roli. Tak. Šel jsem spát. V noci se nic divnýho nedělo, ale když jsem se ráno probudil a kouknul do zrcadla-"
"A zjistil, že má přes celou šišku vyholenej pruh," dokončila jsem za něj. "Měli jste vidět jeho mámu, když jsem k nim pak ráno přišla. Na tohle zase nikdy nezapomenu ."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Xanya Xanya | Web | 6. září 2013 v 17:05 | Reagovat

No,já nevím-mě se to líbí :-)
Ale s tou návštěvností-zkus si zavést SB nebo tak něco. Na můj blog taky skoro nikdo nechodil a když jsem zařídila SB tak se to hodně zlepšilo. Netvrdím,že je to i teď bůhvíco,ale i tak. :-D  Jenom taková menší rada :-)

2 Lea Lea | 26. září 2013 v 15:11 | Reagovat

Je to vážně super. :-) Odbivuji lidi, co tak krásně píší :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama