Kapitola 1 1/2

14. srpna 2013 v 16:39 | Roxanne |  Fire Oath
Fajn, klidně mě zabijte za neaktivitu, ale s touhle kapčou jsem měla docela velký potíže, znáte to: opisování, přepisování, Mahjong, lenost, mozková neaktivita... Ale nakonec jsem to dodělala. Je to celkem dlouhý, šest stránek ve wordu... jsem dobrá... Nevím, co si o tom myslet, každá první kapitola je pitomá... Ale přišla jsem na jméno! Tato povídka se oficiálně jmenuje Fire Oath! Co myslíte?
Pěkné čtení!



"Kdy už tam budeme?" zeptala jsem se udýchaně a otřela si z čela pot. Slunce dneska pěkně pražilo a většina z nás se už hodiny vařila ve vlastní šťávě.
"Už jen asi tak tři kilometry!" zavolal ze předu Alex, něco jako náš leader. Chabě jsem se usmála a obrátila se dozadu na ostatní. Ayesha s Gwen se držely lehce pozadu, před nimi dusali Gilan s Joshem a Willem, kteří notovali "Lykantropi jdou, v řadě za sebou" a skupinku uzavíral Castor, který nejevil žádné známky únavy. Já sama jsem pookřála a vytvořila na své tváři unavený úsměv. Konečně! Deset hodin únavného pochodu lesem, polemi a loukami se vydařilo, i když jsem byla k smrti unavená a naději mi dodávala pouze vidina chaty se studenou sprchou a večeří.
Trochu jsem zpomalila a zastavila se vedle Castora. Kámošíme spolu už šest let a jsme něco jako parťáci ve zločinu. Ve škole o nás říkají, že jsme, cituji "chytrý jako vagon opic, mazaný jako lišky a kluzčí než zpocený žáby v průtrži mračen". Tím posledním nebylo myšleno, že jsme zpocený, ale že ze všeho vyklouznem.
Se zbytkem skupinky tak přátelský vztahy nemám. S Ayeshou a Gwen se sice kamarádím, jsou to docela fajn holky, ale na můj vkus to jsou moc velký pipiny. S kluky jsem na tom už líp, ale stejně jsem nejradši jen ve společnosti Castora, když vymýšlíme pomsty na, u něj mladší, u mě starší sourozence. Alexe jsem moc neznala, vím o něm akorát to, že už brzo půjde do terénu a že ho k nám přidělili jako "praktikanta ve vícviku". Vyklubal se z něj docela sympatický kluk, ale moc se s ním nebavím. Ostatní ho znají víc, protože většina tu není poprvé, ale já, jakožto nováček, sem jdu poprvé.
"Nenávidím povinný pochody," zavrčela jsem.
"Klídek, už je to fakt jen kousek," uklidňoval mě.
Něco jsem zamručela a vytáhla lahev s vodou.
"Jak to, že vůbec nejseš unavenej?" zeptala jsem se ho po chvíli.
"Tenhle pochod jsem už absolvoval třikrát i když vždycky někam jinam," vysvětlil, "a doufám, že tentokrát už ty zkoušky udělám."
"Brácha je dělal pětkrát, než se mu to podařilo," oponovala jsem.
"Cože? Tvůj brácha?"
"Neuvěřitelný, ale jo, už na popátý," ujistila jsem ho. "Nechápu, jak to udělal. Asi podplatil porotce, nebo co-"
"Ne, já myslel, že tvůj brácha je nejlepší operativec v celý Číně!"
"To je," uznala jsem. "Taky musel makat jako blázen, aby ty zkoužky udělal."
"No jo, ale-"
Najednou se za námi ozvalo žuchnutí a pár pořádných nadávek, za které by se nemusel stydět ani dlaždič. Obrátila jsem se. Na zemi za námi seděl Will a na tváři mu trůnil zoufalý výraz. Z celé skupinky vypadal asi nejzuboženěji. Po tom, co jsme ho museli tahat z bažiny měl celé oblečení zablácené, v obličeji byl brunátně rudý a po čele mu stékaly kapičky potu.
"Nechte mě tady prosím umřít!" zasténal. "Já už fakt nemůžu!"
"Dokud můžeš mluvit, ještě můžeš," podpořila ho Gwen.
"No tak, kámo," začal mu domlouvat Josh, "už jenom pár minut."
"Jo, padej," nařídil mu Gilan a nakopl ho do holeně. Will si nenávistně odfrkl a začal se pomalu a trhaně zvedat.
"Kluci, dejte mu pokoj," zastávala se ho Ayesha. Will něco děkovně zamumlal a přidal do kroku.
Po chvilce nadávání, plivání, stěžování si na komáry a občasného útoku lesních včel začaly stromy řídnout a my jsme došli k melému mostu, který se táhl přes malou stružku, která se ztěží dala nazývat potokem.
Willovi se v očích objevilo vražedné světýlko a začal se drápat na zábradlí.
"Skáču!" zařval. "Utopím se!"
"Nejdřív sem dej zásoby!" dožadoval se Gilan.
Alexova ruka vyletěla jako blesk, chňapla Willa zezadu za tričko a stáhla ho zpět na lávku.
"To se vážně chceš utopit v těch dvou centimetrech?" zeptal se ho nevěřícně a zase ho pustil. Pak se obrátil k nám. "Lidi, opravdu se omlouvám za tenhle nekonečnej pochod, ale máme to už jen," mrkl na mapu, "dva a půl kiláku. Jenom se vyšplháme na támhleten kopec," ukázal dopředu, "a už jsme tam."
"Jestli ne, Alexi, tak přísahám, že někomu rozbiju dršťku a Castor to fakt nebude!" ozval se načuřeně Josh.
Castor se k němu obrátil. "Cos to řek?!"
"Že už mi ty tvoje nekonečný kecy lezou krkem!"
"Mě už taky štvou ty tvý věčný kecy o tom, jak moc se ti stejská po tvý bejvalce!" Castor zaťal pěsti.
"Lepší než tvoje věčný vyprávění o tom, jak strašně chceš do terénu abys nakopal zadek pár kytkožroutům!"
"Alespoň jsou ty mý kecy trochu konstruktyvní!" Castorovi svaly se začali napínat. A doprčic.
"Castore, uklidni se," zasyčela jsem. Castor se na mě chvíli díval, pak se zhluboka nadechl a uvolnil sevřené pěsti.
"Fajn, promiň," řekl směrem k Joshovi.
"Promiň, kámo," odpověděl Josh a usmál se. "Kámoši?"
"Že váháš," zamručel Castor, sevřel popruhy svého baťohu a vydal se směrem ke kopečku. Já jsem zakroutila hlavou. Neuvěřitelný. Před chvilkou vypadali, že by rádi ukousli jeden druhýmu ruku a teď se chovaj jako nejlepší kámoši.
"Neuvěřitelný," zopakovala jsem, tentokrát nahlas a pokračovla za Castorem.
Když jsme se konečně vyškrábali na kopec, úlevně jsem se zaksichtila. Hurá! Deset hodin pitomýho zatraceně dlouhýho pochodu se vyplatilo!
"Yeeeeees!!!" zařval Will a fláknul sebou o zem. Bohužel přímo do hromady králičích bobků. Castor se na něj chvilku díval a pak se začal smát tak, že sebou taky švihnul.
"Vy jste magoři," zamumlala jsem, ale pak jsem se i já nakazila smíchem a taky sebou švihla o zem. Králičím bobkům jsem se sice vyhnula, ale ruka se mi zabořila do králičí díry. To už jsme se řehtaly všichni a Gilanovi začali téct slzy. Když jsme se nakonec uklidnili, ještě stále se pochechtávající jsme vyrazili k chatě.
Přede dveřmi se na nás Alex ještě jednou podíval, zachechtal se, ale pak nahodil pokrovej ksicht a odkašlal si. To ve mně vyvolalo další vlnu hihňání, což rychle přešlo i na ostatní, takže k zaklepání došlo teprve po dalším půl minutovém záchvatu. Castor se navíc předklonil tak nešikovně, že hlavou prásknul o zeď a teď se pochechtával vlastní nešikovnosti. Když jsme se konečně všichni dochechtali, tentokrát už doopravdy (kromně pár záchvatů bublavého hihňání) Alex konečně zaklepal na dveře.
Otevřel nám asi tak čtyřicetiletý chlap, a i když jsem byla na výcvikovém soustředění poprvé, dala bych ruku do ohně za to, že to byl profesor Catterhorne. Za ním ve stínu stály tři další postavy, ale skrz tmu jsem nedokázala rozeznat, jejich tváře.
"Heslo?" zavrčel Catterhorne na Alexe.
"Někde ho tady-" zamručel a začal se hrabat po kapsách. Pak ze zadní kapsy vyndal nažloutlý papírek, který vypadal, že už toho má hodně za sebou a podal ho učiteli. Catterhorne ho krátce přečetl a usmál se na nás. "Vítejte. Pojďte dál," vybídl nás a papírek spálil krátkým plamínkem z ukazováčku. Uznale jsem vykulila oči. Rozdrtit zeď nebo vytvořit větrnou smršť bylo něco úplně jiného, než koncentrovat veškerou magickou sílu do jednoho místa. A navíc, mezi naší komunitou je jen málo jedinců, kteří umí používat kouzla. Jaký mě třeba dělalo problémi, když jsem měla nechat vyrůst jeden pitomej citroník! Možná proto nad námi mají elfíci převahu….
Abych to vysvětlila, naše skupinka je celá složená z lykantropů, což je (pro neznalé) člověk, který se dokáže proměnit v určité zvíře nezávisle na času a prostředí. Pak jsou mezi náma i Měniči (což jsem já!) kteří se můžou měnit na více zvířat jednoho druhu. Já se například specializuju na dravé a mystické ptáky. Je to celkem fuška, proměnit se třeba na sokola a hned potom na fénixe, ale učení mi docela jde. No, abych se vrátila k předchozímu tématu, už asi tři miliony let na Zemi hučí válka mezi námi a elfy. Pod jménem elf si laskavě nepředstavujte Santovi pomocníky ani Paoliniho elfy, ale pěkně mazaný zvrácený…. existence, jejihž hlavní záměr je za a) vyhubit nás, ubohá zvířátka a za b) ovládnout planetu. Já vím, zní to jako z nějaký bondovky, ale je to tak. No, a náš úkol je za a) nenechat se zabít a za b) vyhubit je, hnusný kytkožrouty. Ale jelikož je nás málo, po výcviku nás rozešlou po celým světě. Brácha teďka pracuje někde v Číně a slyšela jsem, že mamka s taťkou za svejch mladejch časů sloužili v Equadoru. Lidi o týhle válce nevědi a upřímně, ani jedna strana je do toho nechce míchat, ze strachu, že by se obrátili proti nim.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Violette de La Fountaine Violette de La Fountaine | Web | 14. srpna 2013 v 16:41 | Reagovat

moc hezky napsané :)

2 Xanya Xanya | Web | 14. srpna 2013 v 21:39 | Reagovat

Wow! Super začátek povídky :D
Nechtěla bych být Willem. Fláknout sebou přímo do králičích bobků,tomu říkám smůla :-D

3 Roxanne Roxanne | 15. srpna 2013 v 9:24 | Reagovat

[2]: Jo, chudáček. Tuhle příhodu jsem si vypůjčila z našeho pochodu se skautem taky do jedné chaty, ale to jsme pochodovali jenom čtyři hodiny :D. Tehdy sebou ale flákla kámoška a polovina z nás se dusila smíchy... :-D
Dík za komentář!

4 Lea Lea | 20. srpna 2013 v 14:26 | Reagovat

Wow, Roxanne.. nemám slov. Vážně je to moc hezké! :-)

5 Roxanne Flamytail Roxanne Flamytail | 24. srpna 2013 v 14:31 | Reagovat

[4]: Děkuju... Není to nic moc, oproti tomu, co právě sepisuju na jednu soutěž, ale... doufám, že se v dalších kapitolách zlepším :-D.

6 Lea Lea | 30. srpna 2013 v 10:42 | Reagovat

[5]: Já jsem se také na nějakou registrovala, a myslím že to je nic moc. Na blogu společně s Brook a tady je úvod - http://fusion-stories.blog.cz/1308/legendary-nina-world-uvod :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama